Vliv oduznání nemoci z povolání na výplatu náhrady za ztrátu na výdělku
Na první pohled se může zdát, že v případě oduznání nemoci z povolání má zaměstnavatel právo zastavit zaměstnanci výplatu náhrady za ztrátu na výdělku v důsledku nemoci z povolání. Nedávný rozsudek Nejvyššího soudu ovšem ukazuje, že takový přístup nemusí být v souladu se zákonem. Právo na kompenzaci totiž dle Nejvyššího soudu nezaniká pouhým administrativním rozhodnutím o oduznání nemoci z povolání, ale až tehdy, když se prokazatelně změní zdravotní stav a výdělečné poměry dotčeného zaměstnance.
Skutkové okolnosti případu
Žalobce – bývalý horník – pobíral náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu iritační dermatitidy nohou uznané jako nemoc z povolání. Poté, co posudkový lékař konstatoval ustoupení klinických příznaků a nemoc byla tzv. oduznána, zaměstnavatel vyplácení náhrady za ztrátu na výdělku zastavil. Soudy prvního i druhého stupně tento postup aprobovaly s odkazem na to, že „nemoc již neexistuje“ a tím došlo k podstatné změně poměrů.
Žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání, ve kterém argumentoval, že nemoc pouze ustoupila, přičemž při návratu do dolu by se znovu projevila a zdravotní stav mu tak stále brání vykonávat původní profesi horníka. S ohledem na to tak podle žalobce nedošlo k podstatné změně poměrů odůvodňující zastavení výplaty náhrady za ztrátu na výdělku.
Kdy dochází k podstatné změně poměrů?
Nejvyšší soud se v nedávném rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 752/2025 zabýval v kontextu výše uvedeného otázkou, zda oduznání nemoci z povolání představuje samo o sobě podstatnou změnu poměrů a je tak možné, aby zaměstnavatel přestal vyplácet náhradu za ztrátu na výdělku.
Podle Nejvyššího soudu je nutné posoudit, zda se zdravotní stav zaměstnance zlepšil natolik, že se může vrátit k výkonu práce, kterou vykonával u zaměstnavatele před tím, než u něj byla uznána nemoc z povolání. Vzhledem k tomu, že by se nemoc z povolání u zaměstnance s největší pravděpodobností znovu po návratu do dolu projevila, došel Nejvyšší soud k závěru, že nárok zaměstnance na náhradu ztráty na výdělku stále trvá.
Dle Nejvyššího soudu je nutné okolnosti, které by vedly k podstatné změně poměrů posuzovat materiálně, úřední rozhodnutí o oduznání nemoci z povolání tak samo o sobě nemá na způsobilost zaměstnance konat původní práci vliv.
Nejvyšší soud zároveň ve svém rozhodnutí zdůraznil, že za relevantní změnu poměrů považovat pouze takovou změnu, která:
- se bezprostředně týká samotného poškozeného zaměstnance (nikoli například změn na straně zaměstnavatele),
- má podstatný charakter,
- má vliv na schopnost zaměstnance dosahovat výdělku, a to v důsledku změny jeho zdravotního stavu nebo jiných relevantních okolností.
Důsledky rozhodnutí
Rozhodnutí Nejvyššího soudu lze shrnout tak, že za podstatnou změnu poměrů nelze považovat samotné oduznání nemoci z povolání, pokud není prokázáno, že došlo k takovému zlepšení zdravotního stavu zaměstnance, které mu umožňuje vykonávat původní práci a dosahovat srovnatelného výdělku jako před vznikem škody. V každém jednotlivém případě je nezbytné pečlivě posoudit, zda nastalo objektivní zlepšení zdravotního stavu, které zakládá zdravotní způsobilost k původní pracovní činnosti a současně i schopnost dosahovat odpovídajícího výdělku
S ohledem na výše uvedené proto zaměstnavatelé nemohou jednostranně ukončit výplatu náhrady za ztrátu na výdělku pouze na základě administrativního aktu oduznání nemoci z povolání, pokud nedojde ke skutečné změně zdravotního stavu a výdělkových poměrů dotčeného zaměstnance.
Řešíte otázky spojené s nemocí z povolání a náhradou za ztrátu na výdělku – ať už jako zaměstnanec, nebo zaměstnavatel? Pokud potřebujete právní pomoc nebo máte jakékoliv otázky týkající se této problematiky, neváhejte nás kontaktovat.
