Změny v posuzování přiměřenosti smluvní pokuty
Nejvyšší soud vydal dne 11.1.2023 přelomový rozsudek sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, který od základu mění přístup k posuzování přiměřenosti smluvních pokut a jejich moderaci. Dosavadní judikatura totiž posuzovala ujednání o smluvní pokutě pouze dle okolností rozhodných v době, kdy si strany smluvní pokutu ujednaly. Nejvyšší soud však svoji dosavadní judikaturu zrevidoval a svoje předchozí právní stanovisko zcela přehodnotil.
O co v dané věci šlo?
Dovolatelka (žalovaná) byla povinna uhradit smluvní pokutu ve výši 250 000 Kč s příslušenstvím žalobkyni. Mezi stranami sporu byla uzavřeno tzv. Prohlášení zájmu – Letter of Intent, kde si strany sjednaly, že mají společný zájem na uspořádání automobilového veletrhu, a to ve výstavním areálu poskytnutém za tímto účelem dovolatelkou (dále jen „Smlouva“).
Součást Smlouvy tvořilo i jinak standardní a nevinné ujednání o mlčenlivosti, které bylo zajištěno smluvní pokutou. Strany se v tomto ujednání zavázaly, že zachovají mlčenlivost o obsahu Smlouvy a dalších skutečnostech. Zástupce dovolatelky následně učinil v tisku prohlášení, v němž prozradil, s kým uzavřel dohodu na uspořádání automobilového veletrhu, tj. Smlouvu. Žalobkyně toto považovala za porušení povinnosti mlčenlivosti stanovené Smlouvou a celá věc nakonec skončila až před soudem.
Východiska dosavadní rozhodovací praxe
Soudy při aplikaci ustanovení § 2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“) upravujícího podmínky moderace výše smluvní pokuty vycházely až do nynějška z judikatury týkající se již zrušeného § 301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obchodní zákoník“). Pro danou věc je pak klíčový závěr starší judikatury, jež při posuzování přiměřenosti smluvních pokut vycházela výhradně z okolností, které byly rozhodné v době sjednání smluvní pokuty, nikoliv vzniklých po sjednání předmětné smluvní pokuty (např. důvody a okolnosti způsobující prodlení dlužníka – viz. např. 23 Cdo 2192/2009). Bez významu byla i skutečnost, jestli porušením zajištěné povinnosti nastaly škodlivé následky pro věřitele. Tato východiska pak doplňovala možnost nepřiznat nárok na uhrazení smluvní pokuty z důvodu jeho rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud v aktuálním rozsudku sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 též konstatoval, že soudy do nynějška posuzovaly přiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nikoliv přiměřenost konkrétního nároku na uhrazení smluvní pokuty.1
Pro úplnost je důležité poznamenat, že stará právní úprava v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), moderaci výše smluvní pokuty vůbec neznala a před 1. 1. 2014 se institut moderace uplatnil pouze v režimu obchodního zákoníku. Pro smluvní pokuty sjednané mimo podnikatelské vztahy se aplikoval pouze výše uvedený rozpor příslušného ujednání zakotvujícího smluvní pokutu s dobrými mravy dle § 39 OZ. Závěry relevantní pro § 301 obchodního zákoníku však dosavadní judikatura k novému § 2051 NOZ (platnému univerzálně) převzala.
Nově nastavený judikatorní kurz
Velký senát Nejvyššího soudu se proti současným doposud akceptovaným judikatorním závěrům v rozebíraném rozsudku poměrně jednoznačně vymezil. Akcentuje přitom odlišnost zásad, na nichž stojí NOZ a poukazuje v tomto směru na řadu evropských unifikačních soukromoprávních dokumentů, jako například Principy evropského smluvního práva, nebo Společný referenční rámec, s nimiž je starý výklad v rozporu. V prostředí moderního soukromého práva přezkum přiměřenosti smluvní pokuty dle tvrzení Nejvyššího soudu představuje „způsob dodatečné kontroly přiměřenosti konkrétního nároku, při níž by mělo být přihlédnuto i k jiným okolnostem než pouze k těm, jež byly dány při sjednání smluvní pokuty“
Uvedený úryvek z předmětného rozsudku v jedné větě poměrně výstižně odkrývá podstatu nového pohledu na přiměřenost smluvních pokut. Soudy nyní musí z hlediska přiměřenosti posuzovat vždy konkrétní uplatněné nároky na zaplacení smluvní pokuty, nikoliv samotné ujednání. V praxi to tedy znamená, že soud nemůže při aplikaci § 2051 NOZ paušálně konstatovat, že ujednání o smluvní pokutě je nepřiměřené, jak tomu bylo doposud, nicméně musí vždy z pohledu přiměřenosti zkoumat jednotlivé uplatněné nároky. Může se tedy stát, že jedna smluvní strana poruší zajištěnou smluvní povinnost v několika případech a soud bude pak přiměřenost posuzovat pro každé porušení zvlášť. Je tedy možné, že ve výsledku shledá výši smluvní pokuty jako nepřiměřenou jen v některých případech. S tím souvisí i další novinka v této oblasti. Soudy nyní musí při posuzování přiměřenosti brát ohled i na okolnosti, které se objevily až po sjednání smluvní pokuty. Nejvyšší soud má za to, že tento model lépe odpovídá dosažení spravedlivějšího rozhodnutí ve věci, kdy lze jedině tímto způsobem férově poměřit zájmy obou stran a posoudit míru dotčení zájmů věřitele porušením zajištěné povinnosti.
Nový pohled judikatury na posuzování přiměřenosti smluvních pokut nutí strany zamyslet se nad úpravou smluvních pokut poněkud dynamičtěji a s větším uplatněním autonomie vůle. Ačkoliv nová judikatura přenáší na potenciálního oprávněného břemeno nejistoty a spíše tak zvýhodňuje stranu, která zajištěnou povinnost porušila, nemusí tomu tak být nutně ve všech případech.
Pravdou je, že oprávněný z nároku na uhrazení smluvní pokuty se může poměrně snadno dostat do situace, kdy je z pohledu okolností, které se objevily po sjednání smluvní pokuty patrné, že jím uplatněný nárok nejspíš bude shledán nepřiměřeným. Nelze však zcela vyloučit, že dojde i k situaci opačné, kdy soud s ohledem na nové okolnosti nárok na smluvní pokutu uzná v plné výši, ačkoliv by tomu tak dle posouzení okolností rozhodných v době sjednání pokuty být nemuselo (např. oprávněnému vznikne porušením povinnosti rozsáhlá škoda, či porušení povinnosti bylo vedeno s úmyslem druhou smluvní stranu poškodit). Důležité výkladové východisko pro soud pak v tomto směru představuje i účel, jež konkrétní smluvní pokuta plní. Nahrazuje-li smluvní pokuta primárně úhradu vzniklé škody, hraje pro úvahy o moderaci mimo jiné zásadní roli i fakt, že skutečná škoda vzniklá v důsledku porušení povinnosti byla minimální. Pro smluvní pokuty spíše sankčního typu je pak pro změnu hledisko vzniklé škody relevantní jen velmi omezeně.
Pilíře rozhodování obecných soudů o přiměřenosti smluvní pokuty
Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku krom rozsáhlé argumentace podporující nový pohled na přiměřenost smluvních pokut poskytl návod pro obecné soudy, jak mají v konkrétních sporech postupovat. K tomuto stanovil tři základní pravidla, jimiž se mají soudy v dané posloupnosti řídit:
- Soud musí nejprve zjistit, jakou funkci smluvní pokuta má dle konkrétní smlouvy plnit.
- Následně s ohledem na stanovenou funkci smluvní pokuty činí úvahu o všech relevantních okolnostech (ať již o okolnostech v době sjednávání smluvní pokuty, tak těch objevujících se v době porušení povinnosti, či později, pokud mají v porušení povinnosti původ).
- Soud závěrem na základě výše uvedeného provede úvahu o přiměřenosti smluvní pokuty s ohledem na zájmy věřitele chráněné smluvní pokutou.
Dopady pro smluvní praxi
Ať již máme na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu názor jakýkoliv, je důležité se novým závěrům v právních vztazích dostatečně přizpůsobit. Při sjednávání smluvních pokut doporučujeme nově nutné klást důraz hlavně na následující skutečnosti:
- Jednoznačné stanovení účelu a důvodu sjednání smluvní pokuty;
- Komplexní úvahu o možných budoucích skutečnostech majících vliv na přiměřenost smluvní pokuty;
- Dostatečně robustní a určité smluvní ujednání upravující smluvní pokutu bez zjednodušujících a vágních formulací.
Důvodem pro implementaci uvedených náležitostí do smluvní dokumentace je primárně dostatečně jasné vymezení vůle stran ve vztahu ke smluvní pokutě. Soudy k vůli stran musí přihlížet vždy, zároveň se Nejvyšší soud v rozebíraném rozsudku explicitně přihlásil k rozlišení smluvních pokut dle jejich sjednaného účelu ve vztahu k posuzování jejich přiměřenosti. Jak již bylo uvedeno výše, tato skutečnost pak představuje významné východisko pro rozhodnutí o konkrétním nároku.
V uvedeném duchu pak doporučujeme podrobit revizi i stávající smluvní ujednání o smluvní pokutě tak, aby vyhovovala novým požadavkům judikatury. Uvažovat lze i o nahrazení smluvní pokuty alternativním institutem (např. sleva, kompenzace a podobně), pokud toto charakter smlouvy umožňuje. Pamatujte, že každá smlouva je originál a se smluvním právem vám rádi pomůžeme.
Procesní rovina
Jak již bylo naznačeno výše, na novou judikaturu Nejvyššího soudu je třeba brát zřetel i v případě činění procesních kroků k vymožení nároku na úhradu smluvní pokuty povinnou smluvní stranou. V rámci vylepšení procesní pozice by strana uplatňující nárok na zaplacení smluvní pokuty měla již v příslušné žalobě soudu předestřít úvahu o přiměřenosti uplatňovaného nároku podepřenou přesvědčivou argumentací. Na místě pak je i pečlivé zvážení, zda uplatnit nárok v celé výši, či z důvodu například menší závažnosti porušení dané povinnosti druhé strany raději uplatnit nárok v nižší výši, než v jaké vyplývá ze smlouvy. Promyšlenou úvahou o přiměřenosti nároku lze totiž poměrně účinně předejít částečnému neúspěchu ve věci a ušetřit tak výdaje za náklady soudního řízení.
Závěr
Problematika smluvních pokut se ve světle rozsudku 31 Cdo 2273/2022 stala výrazně flexibilnější, avšak komplikovanější a komplexnější než doposud. S novými možnostmi a méně rigidním přístupem ze strany soudů přirozeně přichází i řada úskalí, kdy se více než kdy dříve při sjednávání smluvních pokut uplatní hluboká znalost této právní problematiky. Pokud si v otázce smluvních pokut nevíte rady a chcete mít jistotu, že vaše smlouva bude odpovídat novým standardům, rádi Vám v této oblasti poskytneme komplexní poradenství a služby.
1Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022-162 ze dne 11.1.2023, s. 12
